Dr Charles Tannock

Member of the European Parliament for London

Júkipák u desátých dveří

Respekt (Czech Republic) - 14 - 20 June 2004

Reportáž z londýnských ulic těsně před eurovolbami

Cizinec, který přijel na počátku minulého týdne do britské metropole, se musel cítit jako na prázdninách. Teplota ve stínu dosahovala 28 stupňů, Londýňané polehávali v parcích a poloprázdnými silnicemi se jen čas od času prohnal taxík. Nikde žádné lakáty s vyumělkovanými úsměvy politiků ani mítinky na podporu té či oné strany, zkrátka žádné znamení toho, že se tu už za čtyři dny konají hned troje volby – obyvatelé města nad Temží vybírali zástupce do Evropského parlamentu a městské rady a o druhý mandát se ucházel také starosta Londýna Ken Livingstone. Chystal se tak největší test popularity vládních labouristů od parlamentního klání v roce 2001.


Cože? Volby?

Hays, sedmdesátitisícová čtvrť na západním předměstí Londýna. Bezmála polovina lidí na ulicích jsou zástupci různých minorit, hlavně Indové. Letiště Heathrow je nedaleko, a tak první kroky imigrantů nejčastěji směřují sem. Etnické menšiny zpravidla hlasují nalevo, a proto evropský poslanec Robert Evans (48), číslo tři na londýnské kandidátce labouristů do štrasburského sněmu, zamířil přesvědčovat lidi právě do Hays. „Tady je cíl jediný: dostat místní vůbec k urnám,“ říká Evans. „V posledních evropských volbách se tu účast pohybovala okolo 15 %, což je o 9 % méně, než činil už tak rekordně nízký průměr celé země. Téměř pětina odevzdaných lístků byla navíc neplatná. Mnoho místních vůbec nepochopilo, jak hlasovat.“ To vysvětluje charakter Evansova kampaňového odpoledne. Poslanec prochází hlavní nákupní třídou a kolemjdoucí po pozdravu oslovuje otázkou, zda vůbec vědí, že se ve čtvrtek konají volby. Dobrá čtvrtina neví, a tak je Evans zve a podává instrukční letáček s datem voleb a nápisem „Jak třikrát volit Labour“. Jsou na něm přetištěny hlasovací lístky a na nich červeně křížek ve „správné“ labouristické kolonce. Evans přidává ještě pohlednici se svojí fotografií a seznamem bodů, které hodlá dál prosazovat ve Štrasburku – na prvním místě má zkrácení pracovního týdne –, ale k diskusi o nich či obecně Unii za celé odpoledne nedojde. Ostatně nejeden místní na otázku, zda někdy slyšel o Evropském parlamentu, zamítavě kroutí hlavou. Podobně překvapeně vypadá také manželský pár, když se dozví o existenci České republiky. „Ale znám Prahu, to je v Polsku,“ dodává hrdě mladý Brit.

Vzrušenější interakci s voličem zažije Evans jen jednou. To když si jeho červené rozety na klopě všimne starší muž, změní směr chůze a jde rovnou k němu. „Strčte si celou stranu i s Blairem víte kam,“ hřmí a ukazuje Evansovi zdvižený prostředníček. „Volit půjdu, ale ne stranu, kterou vede lhář.“ Evans se snaží zachránit situaci poznámkou, že válka v Iráku nemá s těmito volbami nic společného, ale marně. „Do háje váma,“ zakřičí ještě muž a nasupeně odchází.


Za lidmi s letáčky

Právě válka v Iráku nejvíc přispěla k drtivé porážce labouristů v komunálních volbách (volilo se ve třetině Anglie a v celém Walesu) a fakt, že socialista Livingstone obhájil svůj starostovský mandát, byl slabou útěchou. Vládní strana skončila s 26 % hlasů až třetí za konzervativci (38 %) a Liberálními demokraty (29 %), kteří svoji kampaň postavili výlučně na kritice iráckého tažení.

Zásah proti režimu Saddáma Husajna kritizovali také menšinoví britští Zelení. Jednička na jejich londýnské kandidátce do evropských voleb Jean Lambertová (54) říká, že sama o Iráku během kampaně nemluvila, pokud se jí lidé přímo nezeptali. „Zaměřila jsem se na kritiku geneticky upravených potravin, slabou ochranu práv zaměstnanců a nedostatek bytů pro chudé v Londýně. Zkrátka to, co naše voliče zajímá. Iráku se ale nedalo vyhnout,“ popisuje energická poslankyně a dodává: „Než Blair podpořil referendum o euroústavě, byla tématem voleb právě ústava. Pak se ale pozornost vrátila k domácí politice.“ Podobně jako ostatní strany také Zelení přesunuli kampaň z plakátů k přímému kontaktu s voliči, takže politička musí vyrazit do ulic. Přiznává, že „tohle obtěžování lidí“ nemá ráda, a po hodině ostýchavého rozdávání letáků na přímém slunci míří s úlevou do klimatizované kanceláře.

„Pokud se mě lidé ptají na Evropský parlament, což nedělají často,“ odpovídá po několika sklenicích vody, „tak hlavně na to, jak často a kam cestuju. Britové se o Unii málo zajímají a o práci evropských poslanců nemají téměř žádnou představu. Takže ani nevědí, na co se ptát.“ Zelení mají ve Štrasburku pouhé dva zástupce z dosavadních 87 britských europoslanců, což je méně, než by odpovídalo domácí popularitě strany a faktu, že právě ochranu životního prostředí Britové na Unii jako jednu z mála věcí oceňují. „V názoru na EU jsme rozděleni,“ přiznává Lambertová Achillovu patu nejen Zelených, „takže se naši příznivci v evropských volbách často přidávají k více vyhraněným stranám.“ Zatímco totiž ekologické strany na kontinentu většinou podporují další integraci, společnou měnu či evropskou ústavu, britští Zelení jsou půl na půl pro a proti. „Euro jen posiluje vítězství byznysu nad lidmi a ústava zakládá evropskou armádu. A já nechci být součástí dalšího vojenského paktu. Ostatně chtěla bych, aby Británie opustila NATO,“ dodává za sebe poslankyně, které k její nelibosti hrozí, že se bude muset po pěti letech vrátit ke kantorování na střední škole, protože letos poputuje za Londýn do Štrasburku méně poslanců než v roce 1999. Bude tedy potřeba více hlasů pro Zelené, aby Jean Lambertová křeslo obhájila.


Usekávač toryů

Poslední den před volebním „superčtvrtkem“ se konečně ochladilo a nebe nad Londýnem pokryly mraky. V hlavní kanceláři Konzervativní strany je už od rána rušno. Jeden z průzkumů preferencí voleb do Evropského parlamentu přisoudil konzervativcům stejně procent (22) jako donedávna zcela okrajové straně, která jako jediná požaduje vystoupení Británie z EU. Rozruch, který celý týden živil ostrovní tisk, kulminuje. Zmíněná partaj pod zkratkou UKIP – Strana nezávislosti Velké Británie – vznikla v roce 1993, ale ještě před několika týdny nikoho nezajímala. Pak však přišla změna. Do jejích řad vstoupila padlá televizní hvězda Robert Kilroy-Silk, který dostal po 18 letech vyhazov z BBC za to, že ve svém novinovém sloupku nazval Araby „usekávači končetin“. Když se pak nechal přemluvit ke kandidatuře do Evropského parlamentu za UKIP na severu Anglie, jednoznačně opanovalmédia. Těžkou hlavu z toho měli především konzervativci, v jejichž vodách začala UKIP lovit. Podle prognóz jim mohla odlákat až čtvrtinu protievropských příznivců (45 % voličské základny si přeje vystoupení země z Unie), kterým nevoní konstruktivnější přístup nového lídra strany Michaela Howarda k EU. Mimochodem: deník Daily Telegraph otiskl den před volbami Howardův komentář, v němž říká zhruba to, že Evropa nefunguje dobře, ale konzervativci ji chtějí měnit zevnitř. „Stejného názoru je také český prezident Václav Klaus, jehož ODS je nejeuroskeptičtější stranou v EU,“ píše Howard v obhajobě stranické linie.

Charles Tannock (46), člen štrasburského sněmu za konzervativce v Londýně, s úlevou usedá do křesla a nad zmíněným průzkumem se trpce pousměje. „UKIP je protestní partaj. Lidé chtějí, aby Kilroy-Silk zastavil imigraci do Británie, omezil závislost mladých na tvrdých drogách nebo zlevnil byty.Nic z toho UKIP nevyřeší, a už vůbec ne zevnitř Evropského parlamentu,“ mává nad tím rukou. Po chvilce odmlky pokračuje. „Nepopírám, že nás popularita UKIP poškozuje. Je škoda, že to přichází zrovna ve chvíli, kdy lidé začali Howarda vnímat jako možného premiéra a postoj strany k Evropě se zkonsolidoval. Jak? Chceme zůstat v Unii, ale pokud se dostaneme do vlády, budeme požadovat zrušení těch aktivit Bruselu, které je lepší dělat na národní úrovni, například rozdělování rozvojové pomoci nebo pravidla rybolovu v našich vodách.“ Vysvětlení popularity UKIP se přesto nezdá úplné, a tak se k němu Tannock po spěšném focení s Howardem vrací. „Stali jsme se obětí své vlastní rétoriky. Pořád jsme v médiích opakovali, co je na Unii špatně, ale už jsme neřekli, co je dobře. Tím jsme řadu lidí dlouho mátli a teď je předali UKIP,“ uvažuje nahlas v autě původním povoláním psychiatr, hovořící úctyhodnými pěti jazyky.

Večer ještě Tannock vyráží na obligátní návštěvu voličů. Ulice v Southfields nedaleko wimbledonských trávníků vypadají o poznání jinak než revír labouristy Evanse. Domky z červených cihel pěkně vedle sebe, jeden jako druhý, uklizené předzahrádky s rozkvetlými růžemi a venku ani noha. Charles Tannock zvoní u dveří, kde mají podle posledních voleb bydlet stoupenci konzervativců, a zpravidla jen vyrušené osazenstvo domu upozorní, aby nezapomněli volit a podpořili jeho stranu. U zhruba desátých dveří to ale přijde: muž ve středních letech se stává prvním Tannockovým „júkipákem“ – rozhodl se volit UKIP. Tannock mu chce vysvětlit, že o vystoupení země z EU rozhoduje britská vláda, nikoli europarlament, že opuštění vnitřního trhu Unie by Británii přišlo draho nebo že stávající tři poslanci UKIP ve Štrasburku chodí jen na každé osmé zasedání. Ale nestihne to. Dveře se po chvíli s omluvou zavírají.

Kolik podobných euronespokojenců žije v celém Londýně a zda se Tannockovi podaří obhájit mandát, to se poslanec dozví až v neděli večer. Teprve tehdy mohou být výsledky voleb do Evropského parlamentu ve všech státech Unie oznámeny.